Patnáct let ambic elektrifikovat Evropu

Europe has been raising its electrification ambitions for 15 years, yet electricity still accounts for only around 23% of final energy consumption. The new EU Electrification Action Plan sets further targets for 2030 and 2040, but closing the gap will require major changes in energy prices, grids, investment and technology.

Mezinárodní energetická agentura (IEA) označuje současné období za „věk elektřiny“ (Age of Electricity). Poptávka po elektřině má podle jejích prognóz do roku 2030 růst nejméně 2,5krát rychleji než celková poptávka po energii, což odráží, že elektřina má hrát stále významnější roli v energetické transformaci.¹ Podobně roste význam elektrifikace také v evropské energetické politice. Po sérii energetických krizí a geopolitických otřesů začala Evropská komise ještě více zdůrazňovat, že rychlejší elektrifikace může snížit závislost na dovážených fosilních palivech, posílit konkurenceschopnost evropského průmyslu a přispět ke stabilnějším cenám energie. Přesto se evropské ambice zatím do skutečného tempa elektrifikace promítají jen omezeně.

JAK SE MĚNIL POHLED EU NA ELEKTRIFIKACI

Na unijní půdě byla elektrifikaci přiřknuta klíčová role poprvé ve strategii Energy Roadmap 2050 z roku 2011. Evropská komise v ní hledala cestu k dosažení dekarbonizace při zachování bezpečnosti dodávek a konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Ve všech modelovaných scénářích přitom předpokládala rostoucí roli elektřiny – její podíl na konečné poptávce po energii se měl do roku 2050 téměř zdvojnásobit na 36–39 %. Elektřina měla pokrýt přibližně 65 % spotřeby energie osobních a lehkých užitkových vozidel a stát se hlavním nástrojem dekarbonizace dopravy i vytápění. Tomu měla odpovídat i proměna samotné elektroenergetiky, jejíž emise skleníkových plynů měly do roku 2030 klesnout o 57–65 % a do roku 2050 o 96–99 % oproti roku 1990.

V následujících letech se pozornost postupně přesouvala od samotné dlouhodobé vize také k podmínkám, které by rozsáhlejší využívání elektřiny umožnily. Rámec Energy Union z roku 2015 zasadil elektrifikaci do širšího kontextu transformace evropského energetického systému a zdůraznil zejména její význam v dopravě. Komise vyzvala k urychlení elektrifikace vozového parku a současně upozornila na potřebu modernizace sítí, posílení přeshraničních propojení, rozvoje akumulace a reformy trhu s elektřinou. O rok později balíček Clean Energy for All Europeans tyto principy dále rozpracoval a označil elektřinu za klíčový prvek přechodu k nízkoemisnímu energetickému systému. Balíček zároveň prosazoval transformaci postavenou na třech hlavních pilířích – energetické účinnosti, vůdčí roli obnovitelných zdrojů energie a aktivním zapojení spotřebitelů.

Další zvýšení ambic přinesla dlouhodobá klimatická strategie A Clean Planet for All z roku 2018. Dokument se zaměřil na cestu Evropské unie ke klimatické neutralitě do roku 2050 a vycházel z předpokladu, že tehdejší energetický systém založený převážně na fosilních palivech projde do poloviny století zásadní proměnou založenou na rozsáhlé elektrifikaci podporované rozvojem obnovitelných zdrojů energie. Podíl elektřiny na konečné poptávce po energii se měl do roku 2050 zvýšit až na 53 % a výroba elektřiny až na 2,5násobek tehdejší úrovně. Strategie tak pracovala s výrazně vyšší úrovní elektrifikace než Energy Roadmap 2050 z roku 2011.

Ještě konkrétnější podobu dostala elektrifikace ve Strategii pro integraci energetického systému z roku 2020. Komise v ní opustila pohled na jednotlivá energetická odvětví jako na oddělené celky a představila propojený systém, v němž má elektřina pokrývat stále větší část konečné spotřeby přímo: prostřednictvím elektromobility, tepelných čerpadel nebo elektrifikace průmyslových procesů. Přímou elektrifikaci označila v řadě případů za jednu z nákladově a energeticky nejefektivnějších cest dekarbonizace, zároveň ale připustila, že v některých oblastech nebude technicky nebo ekonomicky vhodná a bude ji nutné doplnit například vodíkem nebo dalšími obnovitelnými a nízkouhlíkovými palivy. Podíl elektřiny na konečné spotřebě energie měl podle tehdejších předpokladů vzrůst na 30 % v roce 2030 a zhruba 50 % v roce 2050, což představuje mírný ústup z cíle pro polovinu století představeného o dva roky dříve.

Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 pak změnila především důvody, proč Evropská unie o rychlejší elektrifikaci usiluje. Plán REPowerEU postavil elektrifikaci vedle úspor energie a rychlejšího rozvoje obnovitelných zdrojů do centra snahy o omezení závislosti na dovozu ruských fosilních paliv, čímž výrazně posílil její bezpečnostní rozměr. Dokument zdůraznil značný potenciál elektrifikace průmyslu, která měla spolu s rostoucím využitím obnovitelného vodíku i biometanu a zvyšováním energetické účinnosti do roku 2030 ušetřit až 35 miliard m³ zemního plynu ročně.

Další posun přineslo doporučení Komise ke klimatickému cíli pro rok 2040 zveřejněné v roce 2024. Elektrifikaci označilo přímo za hlavní hnací sílu energetické transformace a počítalo se zdvojnásobením podílu elektřiny na konečné spotřebě energie na přibližně 50 % v roce 2040. Oproti předchozím strategiím se tak očekávaný termín dosažení podobné míry elektrifikace posunul o deset let dříve. Samotné elektroenergetické odvětví by se navíc mělo dle tohoto plánu přiblížit ve druhé polovině 30. let úplné dekarbonizaci.

V roce 2025 pak narostl význam elektrifikace v kontextu evropské průmyslové politiky. Iniciativy Clean Industrial Deal a Action Plan for Affordable Energy spojily potřebu elektrifikovat především s cenami energie, dekarbonizací energeticky náročných odvětví a konkurenceschopností evropského průmyslu. Současně přinesly konkrétní milník pro rok 2030: zvýšit podíl elektřiny na konečné spotřebě energie z 23 % na 32–33 %.

Obrázek č. 1: Vývoj míry elektrifikace ve vybraných zemích a regionech

Zdroj: IEA

Obrázek č. 2: Míra elektrifikace potřebná k dosažení cíle EU pro rok 2030 podle sektorů

Zdroj: IEA

ROSTOUCÍ AMBICE PROTI REALITĚ STAGNACE

Zatímco evropské ambice v oblasti elektrifikace se během posledních patnácti let výrazně zvýšily, skutečný pokrok je podstatně pomalejší. Více než 70 % elektřiny v EU již pochází z nízkoemisních zdrojů, tedy obnovitelných zdrojů a jádra; její využití napříč ekonomikou však zůstává omezené.² V posledním desetiletí se míra elektrifikace prakticky nezměnila a podíl elektřiny na konečné spotřebě energie se nadále pohybuje kolem 22–23 %. Stagnace je přitom patrná napříč hlavními sektory konečného užití energie: v průmyslu, budovách i dopravě. Evropa v tomto ohledu zaostává například za Japonskem nebo Jižní Koreou, kde míra elektrifikace přesahuje 30 %.³

Rozdíl mezi současným vývojem a aktuálními evropskými cíli je přitom značný. Zvýšení podílu elektřiny na konečné spotřebě energie na 32 % do roku 2030 by podle IEA vyžadovalo přibližně 600 TWh dodatečné roční spotřeby elektřiny, což zhruba odpovídá dnešní společné spotřebě Francie a Španělska. Roční investice do elektrifikace by se musely přibližně zdvojnásobit na 100 mld. eur. Nejde přitom o změnu omezenou na jediný sektor. Přibližně třetina dodatečné poptávky po elektřině by měla připadat na průmysl, třetina na budovy a třetina na dopravu, což předpokládá výraznou proměnu způsobu, jakým se energie využívá napříč celou ekonomikou, a to během pouhých pěti let.⁴

V průmyslu by dosažení cílů znamenalo zvýšit míru elektrifikace ze současných přibližně 32 % na 40 %. Významný potenciál nabízí zejména elektrifikace průmyslového tepla, která by ve vybraných odvětvích mohla nahradit více než 10 mld. m³ zemního plynu ročně a 90 tisíc barelů ropy denně (necelé procento unijní spotřeby ropy). V budovách by míra elektrifikace musela vzrůst z přibližně 37 % na 43 %, zejména díky rychlejšímu zavádění tepelných čerpadel, jejichž roční prodeje by bylo nutné téměř ztrojnásobit. Ve srovnání s rokem 2024 by tím bylo možné nahradit téměř 25 mld. m³ zemního plynu. Ještě výraznější změnu by vyžadovala doprava, která zůstává zásadně závislá na ropných palivech. Míra její elektrifikace by se musela zvýšit ze současných přibližně 2 % na 9 %. To znamená mimo jiné zdvojnásobení prodejů elektromobilů a dokonce třináctinásobný nárůst prodejů elektrických středních a těžkých nákladních vozidel. Elektrifikace dopravy by tím zvýšila roční poptávku po elektřině přibližně o 160 TWh a současně by mohla nahradit spotřebu zhruba jednoho milionu barelů ropy denně.

Prostor pro další elektrifikaci je tedy značný, stejně jako její potenciál snížit spotřebu fosilních paliv. Dosažení evropských cílů by však vyžadovalo výrazné zrychlení dosavadního tempa během několika málo let, a to napříč všemi hlavními sektory konečného užití energie současně.

„V posledním desetiletí se míra elektrifikace v Evropské unii prakticky nezměnila. Podíl elektřiny na konečné spotřebě energie se nadále pohybuje kolem 22 až 23 %."

Obrázek č. 3: Vztah mezi poměrem ceny elektřiny a plynu, mírou elektrifikace a spotřebou elektřiny na osobu

Zdroj: IEA

NOVÁ META, STEJNÉ PŘEKÁŽKY?

Právě v době, kdy se ukazuje, jak obtížné bude dosáhnout stávajících elektrifikačních ambic, přichází Evropská komise s aktualizovanou trajektorií. Akční plán elektrifikace (Electrification Action Plan, EAP) z letošního července navazuje na již dříve stanovený cíl zvýšit podíl elektřiny na konečné spotřebě energie ze současných 23 % na 32 % v roce 2030 a nově stanovuje indikativní cíl 46 % pro rok 2040. Ten má být dále posouzen v rámci hodnocení dopadů, které chce Komise dokončit během roku 2026. Zatímco loňský Clean Industrial Deal pracoval především s horizontem roku 2030, nový plán tak stanovuje konkrétní elektrifikační milník také pro následující desetiletí. Splnění indikativního cíle by znamenalo během necelých patnácti let zdvojnásobit současnou úroveň elektrifikace. Motiv zdvojnásobení se přitom v evropských scénářích objevuje již od roku 2011, zatímco skutečný podíl elektřiny se v posledním desetiletí prakticky nezměnil.

Dosavadní pomalý postup elektrifikace přitom podle Komise není důsledkem nedostatku dostupných technologií, ale souboru překážek, které brání jejich širšímu využívání. EAP jich identifikuje pět: velký rozdíl mezi cenou elektřiny a fosilních paliv, vysoké počáteční investiční náklady, omezená kapacita sítí a dlouhé čekací lhůty na připojení, pomalé zavádění inovací a nedostatky ve výrobních řetězcích a kvalifikované pracovní síle. Právě jejich odstranění má umožnit výrazné zrychlení elektrifikace v průmyslu, budovách i dopravě.

Jednou z hlavních překážek zůstává cena elektřiny ve vztahu k fosilním palivům. Komise tento rozdíl sleduje prostřednictvím poměru cen elektřiny a zemního plynu, který porovnává cenu stejného množství energie. U evropských podniků je v tomto srovnání cena elektřiny v průměru přibližně trojnásobná oproti zemnímu plynu, u domácností je tento poměr zhruba 2,5:1. Významnou část výsledné ceny přitom netvoří samotná silová elektřina. Přibližně polovinu účtu domácností představuje cena energie, čtvrtinu síťové poplatky a další čtvrtinu daně a odvody. EAP proto stanovuje jako jeden z ukazatelů pokroku, aby národní poměry cen elektřiny a plynu do roku 2030 nepřesahovaly 2,5:1 pro domácnosti a 2:1 pro průmysl. Součástí tohoto úsilí má být také úprava zdanění a postupné omezování podpory fosilních paliv.

Přechod na elektrické technologie často vyžaduje vyšší počáteční investice – ať už jde o tepelná čerpadla, elektromobily nebo elektrifikaci průmyslových procesů. Komise proto počítá s kombinací veřejné podpory, daňových zvýhodnění a nových způsobů financování. Většímu rozšíření tepelných čerpadel mají pomoci například zvýhodněné úvěry nebo sociální leasing. EAP zároveň počítá se zvýšením tempa jejich instalací ze zhruba 2,4 milionu ročně v roce 2025 na přibližně 4 miliony v roce 2030.

Další podmínkou rychlejší elektrifikace je flexibilní elektrizační soustava s dostatečnou kapacitou. Vyšší spotřeba elektřiny v dopravě, vytápění i průmyslu totiž vytváří nové nároky na přenosové a zejména distribuční sítě, jejichž rozvoj naráží na dlouhé povolovací procesy a čekací lhůty na připojení. Vedle samotného rozšiřování sítí proto Komise klade důraz na jejich efektivnější využívání, flexibilitu, řízení spotřeby a skladování energie. Nový návrh úpravy síťových poplatků má mimo jiné podporovat flexibilní a systémově šetrné využívání sítě a skladování energie a zároveň urychlit zavádění chytrých elektroměrů. Unijní potřeba výkonu skladovacích zařízení má podle EAP vzrůst ze zhruba 55 GW v roce 2026 na asi 200 GW v roce 2030 a 500 GW v roce 2040.

EAP upozorňuje také na pomalé zavádění inovací a nedostatek kvalifikovaných pracovníků a výrobních kapacit. S rostoucí poptávkou po elektřině zároveň počítá s potřebou rychlejšího rozvoje obnovitelných i jaderných zdrojů. V oblasti jádra chce Komise posílit přeshraniční spolupráci národních orgánů s cílem urychlit rozhodování o licencování reaktorů a počítá také s prodlužováním životnosti stávajících bloků, pokud je ekonomicky opodstatněné a slučitelné s nejvyššími bezpečnostními standardy. Součástí je rovněž podpora nových jaderných technologií včetně malých modulárních reaktorů.

Překážky se přitom v jednotlivých sektorech liší. V průmyslu vedle cen elektřiny a vysokých počátečních nákladů hrají významnou roli také dostupnost dostatečného síťového připojení a dlouhodobá jistota cen energie. Potenciál je přitom značný: podle Komise je elektrifikace technicky proveditelná u přibližně 60 % průmyslové energetické poptávky, která je dnes kryta palivy. V budovách je vedle nákladů klíčová dostupnost kvalifikovaných instalatérů a vhodných finančních nástrojů, zatímco v dopravě rychlost elektrifikace závisí mimo jiné na dostupnosti vozidel a dobíjecí infrastruktury. Právě odstranění těchto překážek bude určovat, jak rychle se elektrifikace dokáže v jednotlivých oblastech skutečně prosazovat.

Poznámky

1  Mezinárodní energetická agentura (2026). Global electricity demand is set to grow strongly to 2030, underscoring need for investments in grids and flexibility.

2  Evropská komise (n.d.). A more secure and stable energy system.

3  Gladushenko a kol. (2026). Delivering on the EU’s electrification ambitions. International Energy Agency.

4  ibid., pozn. 3

O AUTORCE

Hana Halfarová je absolventkou oboru Mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost na Masarykově univerzitě v Brně. Největší pozornost věnuje vztahům mezi státy a tomu, jak potřeba zajištění energetických dodávek formuje mezinárodní vztahy.

Kontakt: hana.halfarova@centrum.cz